COMPOSITIONS

The time when it seemed possible – in accordance with the ideas of Enlightenment – to deliver the artistic music to all, or at least many people, is gone. The contemporary classical music has become at the best art of festivals and museums that attracts attention of a few or it is at the worst a sinking curiosity in a stormy ocean of other music styles.

How (and if at all!) should concertanto compositions be written under such circumstances? And how to present a traditional solo musical instrument? With the help of tones and melodies, which means in accordance with how it was originally designed by instrument makers and used by musicians, or in the avant-garde style by using non-tone possibilities? Is it possible to neglect the fact that there are thousands of contemporary compositions of high quality that nobody listens to?

I decided to take the risk after the excellent artist Jan Hudeček, who won the Prague Spring competition in 2014 among 111 bassoon players, promised to perform my composition. I took the road of postmodern composition of several styles and genres. It includes tones and non-tones, multiphonics and glissandi, cantilenas and sounds produced on a double reed or a bocal, technical virtuosity and an „endless tone“, and also a final cadenza (cadenza photographica), which is upon the interpreter to create. It is based on a photography capturing a natural stonewall on the main ridge of Hrubý Jeseník mountains 1438 metres above the sea level that contrasts with a near modern Praděd transmitter tower built in 1968–80.

Three movements of Concerto for Bassoon and Orchestra „Petrovy kameny“ (Peter’s Stones – a peak in Hrubý Jeseník mountains; I. Harsh and soft stones, II. Rounded stones, III. Mysterious stones) is a programme composition about nineteen minutes long. While composing it, I imagined what it would be like if human passions, hardships and small delights that the legendary Peter’s Stones witnessed were imprinted into them. More so because tones of an ancient deep shawm instrument seemed to be coming out of somewhere, maybe from the bowels of the stones themselves… (Jan Vičar)

Ty tam jsou doby, kdy se v souladu s osvícenskými idejemi zdálo, že se podaří postupně zprostředkovat uměleckou hudbu všem, či alespoň mnohým lidem. Dnes se soudobá vážná hudba stala v lepším případě festivalově-muzeálním uměním, které poutá pozornost několika promile veřejnosti, anebo je v horším případě potápějící se kuriozitou v bouřlivém oceánu jiné hudby.

Jak (a zda vůbec!) psát za této situace koncertantní skladby? A jak v nich představit tradiční sólový hudební nástroj? Pomocí tónů a melodií, a tedy v souladu s tím, jak byl nástrojaři původně zkonstruován a skladateli využíván, anebo ve stylu avantgardy za využití netónových (také)možností? Lze odhlédnout od toho, že existují tisíce soudobých skladeb, a to i velmi kvalitních, které nikdo neposlouchá?

S příslibem provedení vynikajícím umělcem Janem Hudečkem, jenž v roce 2014 zvítězil mezi 111 fagotisty v mezinárodní soutěži Pražského jara, jsem se rozhodnul to risknout. Postupoval jsem cestou postmoderní, trochu polystylové a trochu polyžánrové kompozice. Obsahuje tóny i non-tóny, multifoniky i glissanda, kantilény i zvuky vyluzované na dvojplátek či esko, technickou virtuozitu i „nekonečný tón“, a také závěrečnou kadenci (cadenza photographica), kterou má dotvořit interpret. Jejím východiskem je fotografie zachycující přírodní kamennou hradbu ležící ve výšce 1438 metrů nad mořem na hlavním hřbetu Hrubého Jeseníku a kontrastující s nedalekým moderním vysílačem Praděd vybudovaným v letech 1968–1980.

Třívětý Koncert pro fagot a orchestr „Petrovy kameny“ (I. Kameny drsné i jemné, II. Kameny oblé, III. Kameny tajemné) je programní koncertantní skladba v rozsahu přibližně devatenáct minut. Při komponování jsem fantazíroval, jaké by to bylo, kdyby se do kamenů otiskly lidské vášně, strasti i drobné radosti, kterých byly legendární moravské „Petráky“ svědkem. Tím spíše, že odněkud, snad z nitra kamenů, jako bych slyšel přicházet tóny starodávného, hlubokého, šalmajového nástroje… (Jan Vičar)